Letošní historie Továrního kouře…

Tak jsme se letos zase rozhodli účastnit se ve stejném složení jako loni závodu o Mimoňské pádlo aneb Meandry 2003. Loni nám - družstvu Tovární kouř - o 2 sekundy uniklo 2. místo, takže letos bylo co zlepšovat. Tradičním problémem bylo sehnat pořádného kormidelníka. Letos jsem vsadila na ve světě již značně rozšířenou taktiku „head-hunting“ (pro neangličtináře: přetahování schopných lidí z týmů do jiných týmů) a podařilo se mi ukořistit Míru Rypáčka, který se svým družstvem každoročně vítězí. Jenže ani to málem nestačilo.

Máme štěstí, los nám určuje startovní čas na půl jedenáctou. Zdolat lehounkou stěnu na startu je brnkačka, a pak už já a Míra startujeme C2 z Mimoně do Borečku. Čeká nás 7 km do cíle kánoe, kde čeká běžec Kouja.

První tři kilometry jsou jako obvykle dost odporné a hlavně nudné – rovné koryto zarostlé řasami, mezi kterými teče jen velmi málo vody. Po 25 minutách vjíždíme do prvního meandru, konečně nějaká zábava. Ale hned v druhém meandru s malým jízkem „máme po ptákách“. Míra záhadným způsobem láme své hliníkové pádlo (že by zásah nekalé konkurence?) a jen tak tak naše neovladatelná loď nekončí dnem vzhůru. List pádla se rychle potápí, takže nám zbývá jen torzo. Mirek si bere moje pádlo a já se mu snažím všelijak pomoci. Po chvíli musím uznat, že odpichování se metrovým zbytkem pádla je spíše metoda destruktivní, neboť profil koryta je dosti proměnlivý. Tedy zákonitě po dvou úspěšných odpíchnutích přijde třetí do prázdna a áááááá….., naštěstí Mirek vyrovnává. Potom přecházím na systém: „Urvi co můžeš“. Takže meandry projíždíme vnitřním obloukem a já se snažím ručkováním po křovinách a stromech „přitahovat“ příď lodi. Mirek stále funguje jako motor, takže já si užívám rekreační průjezdy vrbičkami a jiným bordelem. Kafilérka zase pěkně smrdí. Ještě, že se letos urodilo méně mušek, takže nemusíme krmit rybičky. Konečně cíl.

Kouja přebírá štafetu a vybíhá si užít antirevmatické léčby do místních kopřivových lázní. Beddy už se na startu nemůže dočkat, až si otestuje svého nového horáka. Nešetří ani sebe ani „kontrolu“ na brodu, kterou důkladně osprchuje. Na závěr chce zkusit rekordní dvojskok přes příkopy na letišti. První, půlmetrový hravě překoná. Od druhého, dvoumetrového, ho naštěstí odradí náš křik. Nakonec tedy zdráv předává štafetu Tomášovi, kterého čeká 6 km na mimoňském letišti. Směrem tam se jede dobře, čerstvý vítr fouká do zad, avšak zpátky je to dřina. Vydrží jak Tomáš tak i jeho věčně porouchané kolo. Ještě nám zbývá dokončit závod na pramici, a pak hurá na oběd.

Na pramici se nám podaří vcelku sehraná jízda. Radost nám trošku zkazí Koujovy brýle, které zanechal kdesi uprostřed rybníka (prý byly stejně staré a ošklivé). Teď už nás čeká nejlepší část závodu - vepřové výpečky s knedlíkem, zelím a pivem. Při vší té smůle na vodě se zbylé části družstva závod velmi podaří a tím získáme s dvouminutovým náskokem celkové 1. místo.

 Zpět na začátek stránky

optimalizacePageRank.cz

NAVRCHOLU.cz