KRAMOLÍN 2002

3.-5.KVĚTNA  

Konečně nastal obávaný víkend. Obávaný proto, že jsme nějak nestihli chodit běhat, nějak nebyl čas. Tak trochu nás do této akce vyhecoval „známý“ maratonec Ondráš.

Nakupuji spoustu jídla (to abychom zítra neumřeli hlady) a v 16.50 už stopuji na Chodově. Mám štěstí za 2 minuty odjíždím. Celkový čas Praha - Kramolín je 2h 45 minut (řekla bych, že další dost slušný rekord). Večer je nám řečeno vše podstatné (trochu mě vyděsilo, že prý nejlepší dorazí se západem slunce). Pak následuje slepování mapy z 15ti kousků. Dostáváme také závodní dres s číslem 16. pampeliškově žluté barvy. Mirek a Ondráš doráží až ve 2 h vnoci.

Hlavní závod

Vstáváme v 5.00, venku není ani mráček a vypadá to na pěkný pařák. V 6.00 odjíždíme vojenskou tatrou s návěsem na místo neznámého startu, kterým je Čechtínský kopec (665 m.n.m.). Odtud startují dvojice v odstupech 5ti minut, my jsme až 16tka, takže si dáváme v tatře ještě šlofíka. Já začínám během, protože těch pár kilásků z kopce bude příjemných. Chceme se střídat po nějakých intervalech, ať již časových nebo kilometrových, ale vydrží nám to jen prvních 10 km. Pak zjišťujeme, že bude nejvýhodnější, když bude Mirek běhat s kopce a po rovině a já do kopce a po rovině. Problém je, že mě už po 10ti km začíná bolet nějaký úpon jdoucí přes pravou kyčli, takže nějaké dlouhé kroky si musím odpustit, hlavně jej moc netrápit. Díky mizerné mapě si nemůžeme dovolit žádné zkratky, což nás možná zachrání od bloudění. Trasa je beztak (až na výjimky) velice jasně daná. Opět nás téměř celou cestu provází slušný protivítr, no alespoň nás trochu chladí.

První kontrola je na hradě Rokštejn, kde si oba musíme nasadit plynové masky a navléci si na nohy i ruce pytlíky. Poté máme uběhnout asi 30m (já Mirkovi sedím na zádech). Problém je, že Mirkovi se maska zamlžila a já ho musela slovně navigovat. Kupodivu se nám podařilo nespadnout se svahu a dojít do cíle. Zde dobíháme první dvojice.

Poté pokračujeme pěkným údolím kolem řeky Jihlavy. Další kontrola je na kopci ve vesnici Vysoké Studnice. Tam nás čeká další úkol „Partyzánského samopalu“ - trefit se granátem do daného čtverce. Poté se pouštíme do první zkratky, poprvé se také dotahujeme na dvojici č. 15 kluk-kluk. Zkratka se trochu nepovedla, ale mohlo být i hůř. Z kopce do Kamenice předbíháme i Ondráše s Renatou. Stále běžíme nádhernou krajinou – lesy, remízky, zelená obilná pole, louky s pampeliškami, pole s řepkou. Krajina je mírně zvlněná a žádné Jizerskohorské krpály se tedy nekonají. Po silničkách jezdí minimum aut, takže nám ani nevadí, že 99% trasy vede po asfaltu (Asicsy-gel se osvědčily). Snad nejhezčí údolí bylo údolí říčky Balinky, kterým jsme proběhli ke třetí kontrole v Balinách. Zde z nás mámí základy zdravovědy, aneb co dělat s mrtvolkou. Myslím si, že až na počet vdechů a masáží srdce, jsme docela uspěli. Zde si dáváme větší pauzu, jsme na 40tém km (za 3h 3 min). Je nutno se najíst, protože začínáme cítit, že už to není ono (nerada bych dopadla, jako na Ruprnu). Mirek začíná nepříjemně cítit lýtka.

Čeká nás trasa krásnou krajinou přes Hodov, Budišov do Pyšel k hospodě, kde je kontrola č. 4. Začíná mě pěkně bolet v levém stehně, už ani protahování nepomáhá, prý jen 20 km do cíle, to snad vydržím. V Pyšelích nás čeká test znalostí, toho, co nás naučili za minulého režimu ve škole. Varianty odpovědí nás docela pobaví a my vesele vybíháme na další cestu. Pořád jsme v patách č. 15, musí je to asi pěkně deptat, navíc se je ani nesnažíme dohnat, prostě se před námi vždycky někde objeví. A my si dál běžíme svým tempem. Konečně jsme je předběhli. Na kilometru ale na mě náskok 20 m dotáhnou a před rozdvojkou lesních cest předběhnou. My využíváme domorodce a vhodně volenou cestou se dostáváme 200 před ně. To asi pěkně naštve.

Dobíháme na 5. kontrolu k Introvičům do Vícenic. Tam nám dají do ruky vzduchovku, my si máme lehnout na zem a trefit panáčky. On už je vůbec problém lehnout, natož uklidnit ruku a mířit. První rány podle toho také vypadají. Nakonec jsme ale velmi úspěšní, každý dáme dva zásahy.

Teď už nám zbývá tak 8 km do cíle. Běžíme zkratkou schválenou místními domorodci, jaké je pak naše překvapení, když narazíme na betonovou zeď vojenského objektu. Krosíme křovisky a nakonec vyběhneme z křoví na fotbalové hřiště, kde vojáci hrají zrovna nějaké utkání. Koukaj tak nějak divně (ono dva lidi, jedno kolo a ještě vylezou z pěkného hustníku plného ostružin). Pak už běžíme jen po silnici, pro mě už je to taková poslední křeč, protože stehno se ozývá stále víc. Ohlížíme se a za námi zase 15, už zbývají asi 2 km. Rozhodneme se, že už to doběhneme před nimi přestože jsme v jiné kategorii a navíc startovali 5 minut před námi. Mirek finišuje přes pole do cíle. Je půl čtvrté. Zaběhli jsme to za 7h 1 minutu (čistý čas 6h 6 minut) a jsme celkově první (i z kluků), další smíšená dvojice dobíhá v čase 8h 20 minut.

Jsme rádi, že sedíme, jen nás trochu děsí, že zítra ráno budou naše natažené svaly muset běžet „sprint“ 3,1 km na rozhlednu Babylon. Ještě řešíme, jestli vůbec stihneme zítřejší závod, neboť máme ve 12.00 sraz s Ondrášem na nádraží v Třebíči. Myslíme si, že to není možné stihnout, a tak se jdeme na rozhlednu podívat ještě dnes, trošku bloudíme, neboť jsme zvyklí, že rozhledny stojí většinou na pořádných kopcích a ne tam, kde Babylon. Dopravu do Třebíče za nás ráno vyřeší Sabina, vojáci nás odvezou VAZem i s kolem.

Po sobotním závodě sedíme až do půlnoci při vínku a hudbě v hlavní místnosti a bavíme se pozorováním komunikace organizátorů.

Ranní sprint na rozhlednu

Ráno prší. Celou trasu běžíme za pořádného deště. Handicapy se počítají ze včerejších časů – co 5 minut to 1s, naštěstí druzí v pořadí to vzdali, takže za námi startují až půl minuty.

Mirek vybíhá a já mu na kole sotva stačím. Teprve po 1,8 km ho střídám, dám 500m, pak to samé Mirek a já, a pak už s velkým náskokem vycházíme kopec i krásné dubové schody na rozhlednu. Mám toho dost, nevím, kdo mě ponese dolů. Po doběhnutí všech závodníků mě Mirek sváží do Kramolína na sedle kola. Rozloučíme se a jedem do Třebíče.

            Původně odhadovaná vzdálenost 90-105 km se naštěstí nepotvrdila, i když někteří borci se této vzdálenosti dost přiblížili (hlavně ti místní). My jsme najeli a naběhali asi 80km.

Zpět na začátek stránky

optimalizacePageRank.cz

NAVRCHOLU.cz