SLOVENSKÉ ŘEKY 21.-26.4.01

 Celou dobu nám vesměs lilo, vody bylo tedy všude dost, až na Belou, která téměř nikdy nemá vodu před 1.5. A protože pršelo, tak jsme nějak vůbec nefotili, takže je tu pouze popis úseků, které jsme sjeli. Nejzajímavějším byl Čierný Váh nad přehradou Ipoltica, Hnilec a Hron v úseku Červená Skala-Helpa.

Sjeté řeky (úseky):

Revúca

WWII-III

Stredná Liptovská Revúca

- Ružomberok (nad město)

25km

Čierny Váh

WWII-III,VI!

Liptovská Teplička - Králova Lehota

35km

Belá

WWII-IV

Podbanské - Liptovský Hrádok

21km

Hnilec

WWI+,WWII+

Hnilec - Švedlár

30km

Hron

WWI,WWII+

Červená Skala - Brezno

46km

A jako bonus trošku napínavý zážitek z Čierného Váhu.

 

Odjíždíme v pátek pozdě v noci. Vše se nám úspěšně podaří nacpat do Romanova auta. 2 pálavy, dva barely, věci na vodu, ostatní věci na týden a stan se nám nakonec podaří nacpat dovnitř krátkého Favorita. Sice se vzadu moc sedět nedá, ale nějak se složit musíme.

Až na Moravu se jede dobře, pak ale začíná pršet. Při přejezdu Česko-Slovenské hranice dokonce vidíme i sníh. Při sjezdu na Slovensko se kocháme první hodně vodnatou říčkou. Trošku nám kazí náladu pouze nízké teploty, ale díky bohu ledy už popraskaly a odpluly. Stále však prší. Ráno kolem osmé přijíždíme do Ružomberka.

Zjišťujeme odjezdy do Vyšné Revúcy a už si to míříme autem kolem řeky Revúca. Vody je dost a to hlavně díky silnému dešti, který nějak nehodlá přestat. Řeka pěkně teče, problémem ale jsou padlé stromy, před kterými bude těžké rychle zastavit. Na zastávce uprostřed vesnice Vyšná Revúca vyházíme vše potřebné a Mirek odváží auto nad Ružomberok. My se zatím převlékáme do neoprenů, šusťáků, pláštěnek – abychom lépe odolávali dešti a zimě. V chodbě u vchodu do blízkých potravin nafukujeme lodě a děláme různé prostocviky na zahřátí.

REVÚCA

Konečně vyrážíme. Revúca svižně teče, nízké lávky a mělčinky nám zprvu ztrpčují cestu. Poté se říčka zužuje a při relativně velkém spádu kolem 9%  si libuje v zatáčkách, za kterými se často objevují kmeny přes celou řeku. Vrcholem byl asi 2 kilometrový úsek těsně před soutokem s Trlenskou. Řeka tam tvoří super peřeje, a pak protéká pěknou soutěskou. Od soutoku s touto říčkou už je Revúca dosti široká, a tak v pohodě plujeme mírně peřejnatou a hodně vodnatou řekou. Cestu ztěžují pouze 3 jezy, z nichž dva sjíždíme. Když konečně přistáváme v jedné ze vsí nad Ružomberkom, už je nám pěkná zima. Lodě balíme opět v slabounkém dešti. Dohlíží na nás nějaký dědula, kterému nevadí ani to, že se chceme převléknout.

Zase prší, a tak se chystáme najít nocleh v suchu. Máme tip na ubytovnu v Liptovském Mikuláši přímo pod kanálem. Jedeme tedy tam a snažíme se sehnat někoho, kdo by nám mohl říci cenu a zda je vůbec místo. Na kanále se totiž zrovna koná Podtatranský pohár. Čekání si krátíme sledováním výkonů malých i velkých kajakářů. Někteří se málem topí (ti nejmladší), další jako bratři Honetšlegrové to projíždí s přehledem. V pět je ubytovna otevřena a my se dovídáme, že cena je 200Sk za noc. V papundeklových budovách navíc je, dle slov Renaty, hrozný smrad. Rozhodujeme se přespat ve stanu. Nacházíme ne příliš pěkné místo nedaleko Liptovského Jána. Spát se tu ale dá. Zase prší. 

Zpět na začátek stránky

ČIERNÝ VÁH

Protože v noci byly pouze přeháňky, máme naději, že by přes den mohlo být alespoň trochu hezky. Ráno to tak vůbec nevypadá, vytrvale prší. Přesto se nevzdáváme úmyslu sjet horní tok Čierného Váhu. Odjíždíme do Hrádku zjistit odjezdy busu ze Štrby do Liptovskej Tepličky. To se však ukázalo nad síly místních jízdních řádů a také nádražáků. Nakonec jedeme autem do Štrby. Malá vesnice má 3 zastávky, takže ani tady není lehké najít tu pravou. Samozřejmě je to ta třetí. Sice jsme ji našli, ale ukazuje se, že zdejší „cestovný poriadok” není vůbec závazný a trochu to připomíná (ne)daleké východní země. Když už hold jede, tak jede. Náš bus odejel zhruba 25 minut před časem uvedeném v jízdním řádu. My tam zatím sbaleni kosíme  a bláhově čekáme. Když ani po půl hodině nepřijíždí, tak musíme pokračovat opět autem.

Čierný Váh je v Tepličce trochu větším potokem, ale přestalo pršet, tak se docela těšíme. Roman ještě v obavě před snědými a zároveň asi jedinými obyvateli L. Tepličky schovává auto kousek dál, do lesa. Pak už nasedáme. Zpočátku to vypadá dle hesla: „Jde to, ale dře to“. Obtížnost také není velká, ale dále se údolí svírá, řeka teče mezi skalisky a obšťastňuje nás nekonečným množstvím padlých stromů. To dost zdržuje a vcelku věrně napodobuje jezy. Na jednom takovém místě to Renča s Romanem trochu nevychytali a proud je lehce otočil. Naštěstí díky novým neoprenům není cvak ani moc nepříjemný.

Padlé stromy pokračují a my se těšíme na přehradu, jakožto na vysvobození od neustálého nalézání a vylézáni do lodě. Poslední 3 padlé stromy před přehradou Renča s Romanem při jednom průjezdu mezi skálou a stromem škrtají o nějakou bludnou hranu skály a okamžitě mají prázdný levý válec Pálavy - 25 cm dlouhou škubu. To lze teď těžko lepit, takže tím pro ně dnešní plavba končí, naštěstí, jak později zjišťujeme. Teď nezbývá nic jiného, než se pokusit dojít po lesních silničkách zpět k autu. Dělíme se tedy na skupinu V (vodáci) a skupinu P (pěšáci).

Skupina V – Dejcha a Mirek jedou dál. Ve vesnici Ipoltica se vlévá říčka Ipoltica, která přivádí stejné množství vody jako má náš Váh. Libujeme si jak to pěkně valí a najednou vidíme před sebou přehradu. Něco se nám na tom pohledu na přehradu a ostré slunce nezdá. První se vzpamatuje Mirek: "Rychle ke břehu, tam musí být nějaký skok!" Už mi to taky dochází, rychle přistáváme proti proudu u břehu bez vracáků, který je plný lomového kamení. Já rychle skáču po prvním slušném balvanu a držím se zuby nehty. Měli jsme štěstí, asi 50m od nás je hrana "skluzavky" vysoké asi 7-10m, která končí mezi kolmými několik metrů vysokými betonovými zdmi, kde je šílené vývařiště dobrých 15m dlouhé. Pomalu se vzpamatováváme a nechceme ani pomyslet na to, co by nás čekalo, kdyby se nepovedlo přistát. Na mostku nad vývařištěm nás sledují rybáři, evidentně to berou jako oblíbený šot z TV Nova, protože je nenapadne na nás ani nějak mávnout. Potom nás jeden chce ještě potěšit, a tak nás ujišťuje, že kdybychom nezastavili, tak by nás kolmo zapíchnuté traverzy pod hladinou pěkně rozpáraly. Br, ještě dlouho nám běhá mráz po zádech.

Přehrada je trochu oplocena, a tak se ptáme rybáře zda je možné plout přes ni. Ten nás tam posílá a my dřeme proti silnému větru. Když nás to přestane bavit, táhneme loď podél břehu. Cestou nacházíme hromady slizu (asi něčích vajíček) a taky dalšího rybáře, dle jeho slov prý majitele přehrady. Ten dělá trochu problémy, ale nakonec se stejně dostáváme tam, kam chceme.

Obnášíme hráz (asi 400 m) a loď spouštíme na zhruba trojnásobné množství vody, než bylo nad přehradou. Chvíli se zdá, že to bude nuda – rovné regulované koryto. První zatáčka nás však vyvádí z omylu. Silný proud ženoucí se do padlých stromů, vrbiček a navíc ještě silně meandrující. Dle zalití okolních luk tipujeme, že jde o "nadnormál". S očima na šťopkách očekáváme další nebezpečí. Pár zastavení je opravdu rychlovka. Asi 5 km před soutokem s Bielým Váhem se řeka rozšiřuje a pěkně valí. Tam někde si také všímáme pěkného místečka nad řekou vhodného k táboření. Končíme v Královej Lehotě.

V půl osmé doráží skupina P. Nakládáme věci a vyrážíme na vyhlídnuté tábořiště (ukazuje se, že pětihvězdičkové). Večer se jdeme ještě koupat do Váhu, voda je pěkně ledová, hold je vypouštěna ze dna přehrady. Děláme buřtíky a unaveni usínáme.

Skupina P – Renča a Roman sbalí píchlou loď a jdou hledat cestu na levém břehu řeky, kdesi v hlubokých lesích a strmém svahu. Takto vypadalo jejich vyprávění: Celkem rychle jsme narazili na lesní cestu Spokojeně se po ní vydáváme, když tu Roman po 100m zjistí, že nemá klíče od auta. Rychle se tedy vrací, ale vůbec není jisté, že druhou loď ještě dohoní. Naštěstí se to podařilo, klíče byly v barelu. Zdá se, že už nic nebrání šťastnému návratu.

Leč zrada. Cesta nás vyvedla na důvěryhodnou asfaltku vedoucí proti proudu. Jdeme po ní a ona za chvíli přechází přes řeku a přestává se podobat té z mapy (15 let stará automapa, která je v autě). Okolo je spousta cestiček od lesáků, ale asfaltka je jediná, která vypadá, že někam vede. Šlapeme údolím, které je úplně stejné jako to, kterým teče řeka. Hluboké s vysokými smrky a nekonečné. Hlodá nás nejistota, kam vlastně dojdeme, a tak s napětím sledujeme každou zatáčku a řídnutí lesa. Je to divné. Pak z lesa prosvítají střechy a my se s novou nadějí vrháme vpřed. Po zjištění, že je to vesnice Važec, nás trochu opustil humor. 22 km od místa, kde máme auto, to dvakrát nezahřeje.

Měli jsme však docela štěstí. Trefili jsme na nějakého "ochotného křesťana", který nás sice začal přesvědčovat o kvalitách a přednostech své víry. Nicméně měl ve vesnici příbuzného, který má auto a mohl by nás hodit do Štrby. Podařilo se a příbuzný nás za "pouhých" 50 Sk dovezl až na zastávku ve Štrbě, odkud má jet za hodinu autobus do Tepličky. Rozhodli jsme se, že zatím zkusíme stopa. Jde to docela dobře, i když máme s sebou loď a pádla. K našemu úžasu nás kousek před Tepličkou míjí 18.48 autobus, který měl jet v 18.57 teprve ze Štrby.  Jízdními řády si hlavu opravdu nikdo neláme. V Královej Lehotě už čekají a suší věci Mirek a Dejcha. Naložíme je a pokračujeme k vyhlídnutému místečku na nocleh. Po večeři se dáváme do lepení lodi. Ukazuje se však, že ani jedna záplata dodaná výrobcem není na naši škubu dostatečně dlouhá. To znamená změnu plánu – místo Belé budeme shánět záplatu. 

Zpět na začátek stránky

BELÁ

 Příjemně vyspalí a suší vstáváme opět do zataženého rána. Neprší, ale zato je pěkná kosa. Přejíždíme do Liptovského Hrádku, kde v informacích a ve sportovním obchodě zpovídáme domorodce. Zjišťujeme, že před 1. květnem se Belá nechala jet za posledních 50 let pouze jednou, že stav okolo 50 cm na vodočtu v Podbanském je zcela nevyhovující minimum a také, že Hornád, Hnilec i Hron mají dost vody. Aby ne, když vytrvale prší. Protože je nutno zalepit jednu loď, tak Roman s Renatou zůstávají v L. Hrádku, kde se v pneuservisu pokouší deset let starým chemoprenem zalepit 25 cm dlouhou trhlinu v levém válci.

Já s Mirkem jedeme i přes nepříznivé informace zkusit sjet Belou. Při jízdě autobusem sledujeme řeku. Asi 2 km před Podbanským zjišťujeme, že vody je málo, a tak prosíme řidiče o zastavení. Naštěstí nám vyhoví. Nafukujeme loď a doufáme, že se koryto zúží. Koryto se skutečně zúžilo, po chvíli dokonce vysvitá slunce. My stále kličkujme mezi kameny, stromy a vybíráme ostré zatáčky. Po kilometru od začátku plavby už se dá rozumně jet. Jedeme nádhernou horskou krajinou, připadáme si jak v severské přírodě. Sluníčko nás příjemně zahřívá.

Až do Pribiliny se jede výborně, tam se však řeka rozšiřuje na dvojnásobnou šířku. Začínají 2 km brodění. Je tam několik ramen, a tak občas zabloudíme. Postupně se voda slévá dohromady a my v pohodě plujeme až do Liptovského Hrádku. Slunce sice slabě hřeje, ale Dejše je přesto zima. Na břehu sušíme věci a čekáme až Roman s Renatou přijedou. Taky se tak stává a všichni vyrážíme na naše pětihvězdičkové tábořiště nad Čierným Váhem. Opět děláme oheň, pečeme buřtíky a užíváme si nedeštivého večera.

Zpět na začátek stránky

 HNILEC

 A zase pro změnu leje. My se však přesto přesouváme k Hnilci. Jedeme po hrozné silnici, která sleduje tok Hnilce už nad Dobšinou . I odtud by to bylo možné jet, je to pěkný potůček plný kmenů a zatáček. My si však počkáme až na úsek pod přehradu v Dedinkách. Tam s hrůzou zjišťujeme, že kilometráž měla pravdu – pod přehradou není ani kapka vody, vše je odváděno skrz kopec do Slané. Jedeme tedy ještě pár kilometrů až do Hnilce. Tam už je potok docela plný a hlavně vypadá prořezaně.

V autobusové zastávce kus od vlakáče se za silného deště převlékáme do neoprenů. Moc se nám do nich nechce, ale nelitujeme. Auto odstavíme raději přímo výpravčímu pod okny, neboť v některých vsích okolo bylo dost černo. A rychle na vodu. Je to úžasné – prořezané koryto, celou cestu do Nálepkova (15 km) jsou jen peřejky. Vody je dost, ale přece jen se v širším korytě musíme vyhýbat kamenům. Romanovi a Renatě se dvě komory v podlaze spojují v jednu. Je zajímavé, že jim to praská i když je taková zima.

Před Nálepkovem se řeka zužuje na polovinu původní šířky, vtéká mezi vrbičky a při rychlém proudu nechutně meandruje. Máme docela strach protože představa otočení se a zamotání mezi kořeny a větve nám není vůbec příjemná. Asi dvě stě metrů pod tímto místem nás čeká další zrada. Řeka se zúží na šířku Pálavy a skáče úzkou šlajsnou, ve které je šprajcnutý kmen. Naštěstí se dá najet přídí přímo do malé zátoky, kde to tolik neproudí. Renča s Romanem už nemají tak hladké přistání, neboť trochu zmatkují a chtějí přistát proti proudu, řeka (potok) je však příliš úzká. Nakonec se vše podaří, odstraníme kmen a skočíme si jízek.

Všude okolo řeky se navzdory dešti pohybují cigáni. Chlapi a kluci pytlačí, ženské perou ve zkalené a studené řece prádlo. Nálepkovo a další vesnice, kterými projíždíme jsou hrozné – špína, polorozbořené vesnice a všude samý cigáni. Naštěstí po nás nic neházejí (jak jsme byli varováni), naopak nám mávají. Pod Nálepkovem se řeka napřimuje, rozšiřuje a stává se hodně vodnatou. Vyžíváme se ve velkých vlnách a začínáme kosit. Ve Švedláru končíme, lodě odnášíme až na nádraží, kde se v čekárně převlékáme a zahříváme. Asi za hodinu nám jede vlak zpátky do Hnilce odkud pokračujeme zpět proti proudu a sjíždíme k benzínce do Rožňavy. Spíme na terásce pod silnicí kousek od zamřížovaného vchodu do jakési jeskyně.  

Zpět na začátek stránky

HRON 

Ráno je na tomto místě čilý ruch – silničáři, jeskyňáři, lesáci. Nikdo nás však nevyhazuje, a tak se můžeme těšit z vycházejícího slunce a z představy krásného dne. Dnes se chystáme na Hron a to na nejhořejší úsek z Červené Skaly, který není popsán ani v kilometráži. Teda ne v té klasické. Mirek doma objevil vodáckou a rybářskou mapu Hronu, (z roku 1970) tam je to popsáno už z Telgártu. Nikdo však neví jestli to není jen pro rybáře. V Červené Skale na vlakáči hodnotíme sjízdnost. Zdá se to být dobré, a tak se opět dělíme na skupinu V a P.

Skupina V nafukuje lodě a připravuje se na plavbu. Za sluníčka vyrážíme po úzkém, místy meandrujícím potoce, který dle rybářské kilometráže má mít na prvních 10 km spád 20 %°. Chvíli se zdá, že to bude stále meandrovat, ale pak nás čekají krásné peřejnaté úseky s velkým spádem. V jednom dosti prudkém úseku jsme byli málem podříznuti ocelovým lankem kvalitně přišroubovaným na obou březích potoka. Bůh ví k čemu slouží, nejspíš k likvidaci vodáků.

Za Pohorelskou Mašou dáváme oběd. Sluníčko nám moc nepřeje, a tak zase jedeme. Spád je pořád pěkný, řeka už meandruje méně a díky většímu množství vody si můžeme jet kudy chceme. Zase potkáváme jedno ocelové lanko. Cestou vidíme hrůzné cigánské slumy a fůru cigošů. Naštěstí po nás opět nic neházejí. Od Polomky se řeka dosti zklidňuje a my se necháváme nést proudem. Koryto je krásně vyřezané, takže nás žádné překážky nevyrušují z plavby. Jen občas se rozhodneme pádlovat, neboť je docela zima. Proud je slušný, jezů málo, tak to jede samo. Já bych radši končila v Beňúši, ale kormidelník chce jet do Brezna. Nakonec to není ani tak hrozné. V Brezně vylézáme na travičku a děláme divadlo malým cigošům, když na druhé straně řeky, než jsou oni,balíme věci a převlékáme se.

Roman s Renatou za chvíli přijíždějí, a tak věci nakládáme do auta na náměstí a jdeme hledat hospodu, kde dělají halušky. Rychle nalézáme pěknou nekuřáckou a relativně levnou hospodu (ovšem s tak hnusným pivem, jaké jsem ještě v životě nepila – takže pozor na značku Popper-černý). Alespoň že halušky byly dobré. Po večeři se vydáváme hledat nocleh. Nacházíme ho v údolí Čierného Hronu v údolí s úzkokolejkou. Pro někoho je to úžasné tábořiště, pro mě je to ale místo plné hrbů, mezi kterými jsem se v noci marně pokoušela složit svoje kosti. Děláme oheň a jdeme brzy spát. Těch 46 km nás docela utahalo 

Zpět na začátek stránky

 KÚPEĽE 

Ráno brzy vstáváme a vzdáváme se plánu jet další kus Hronu. Sluníčko nějak odmítá hřát. Balíme tedy na přejezd do Čech a jedem do Banské Bystrice. Na informacích zjišťujeme, že lázně Kováčová nepremává, a tak sázíme na jistotu – jedem do Piešťan, tam je totiž napsána teplota vody 61°C, což se nám zdá akorát. Po chvíli hledání nacházíme areál bazénu, kde je uveřejněna teplota vody 36°C. Zdá se nám to hodně málo, ale když už jsme tady. Nakonec je tam teplý pouze jeden malý bazének, ale do této „ studené“ vody málem  nemůžeme ani vlézt. 1,5 hodiny střídáme venkovní horký bazének s plaveckým studeným, a když bazén opouštíme, jsme jak mátohy. Pomáhá procházka po městě, to je však dosti ubohé na to, že to jsou světoznámé lázně.

Pak už jedeme přes přechod Strání, Uh. Hradiště, Olomouc domů. Cestou nás přepadá déšť a průtrže mračen, stěrače nestíhají a řidič nic nevidí. Do Boleslavi dorážíme o půl jedné. Na pumpě Renča zjišťuje, že nechala platební kartu na benzínce ve Svitavách (naštěstí jí byla později vrácena).

Tím končí náš deštivý týden na slovenských řekách, který kromě počasí stál rozhodně zato a naštěstí všechny průšvihy dopadly dobře. Jak bylo pořád mokro a zima, tak jsme neměli vůbec myšlenky na focení, takže vše musí zůstat jen v našich vzpomínkách.

Zpět na začátek stránky

optimalizacePageRank.cz

NAVRCHOLU.cz