POJIZERSKÁ TROJKOMBINACE –

OLEŠKA, JIZERA a MOHELKA

 Tak jsem se vrátila z lyžovačky z Itálie a modlila se, aby v řekách ještě nějaká voda zůstala. V pátek zjišťuji, že vodní stavy jsou poměrně příznivé, tak ihned v sobotu 26.3. vytáhneme naši Pálavku a přemýšlíme, kam vyrazit. Ráno volám domů mamince, že jsem ve zdraví přežila lyžovačku v Itálii a první, co slyším je: „Hlavně prosím tě nejezděte nikam na vodu, minulý týden se tu utopili tři vodáci“. Taktně mlčím o tom, kam že to zrovna dnes jedeme. Původní plán dát nějaké podorlické řeky nemůžeme realizovat, neboť naše auto je v opravně, a tak musíme využít nabídky Českých drah. 

K tomuto účelu se dobře hodí OLEŠKA, říčka pramenící v Podkrkonoší, sjízdná od soutoku s Rokytkou pod železničním mostem u nádraží ve Staré Pace do Semil, kde se vlévá do Jizery. Je to meandrující říčka, obtížnosti ZW – WWI, podle toho kolik je zrovna vody. Asi v půlce sjízdného úseku se její spád zvětšuje a tvoří příjemné peřeje, které však za vyššího stavu zrovna moc znatelné nejsou. Na toku jsme objevili dva vodočty, ale ani jeden zřejmě není nijak udržován a sjízdnost je tedy možno ověřit stejně až na místě, nebo mrknutím z vlaku. My na základě stavu Jizery v Železném Brodě (200cm) a v Jablonečku (Jablonec nad Jizerou 65cm), vydedukovali, že se ta voda někde musí brát a kupodivu o vyšlo. Teprve se zpožděním nacházím na stránkách povodí Labe vodočet na Olešce ve Slané (musíte se ale proklikat k podrobné mapě). Třeba časem někdo určí i limit pro sjízdnost. 

Zpět na začátek stránky

Jedeme vlakem proti proudu, ze Semil do Staré Paky, kde se říčka pořád motá kolem trati, takže s nadšením pozorujeme meandrující tok, který má dost vody a kupodivu je pěkně vyřezán a vyčištěn. Na chvíli nás napadá myšlenka, že by se to dalo jet ještě výš, ale chceme stihnout vlak, tak snad příště. Letos nemusíme ani spouštět stavidlo na soutoku potoků, abych si jeho opětovným vytažením zajistili nějakou tu vodu pro horní úsek. Vody je dost, ani moc, ani málo, prostě akorát. Říčka nemá moc velký spád, přesto je občas proud v meandrech docela silný a tak to raději bereme vnitřkem meandrů, čekajíce, že tam určitě zas bude nějaký ten padlý kmen. K našemu údivu se asi někdo po povodních v roce 2002 začal o řeku trochu starat, a tak nacházíme kmen snad jen jednou nebo dvakrát.  

Skoro všechny jezy by po prohlédnutí byly sjízdné, netvoří se tam žádné velké vývary, avšak svou loď mám ráda, sebe taky, jsme tu sami a tak si sjedeme jen asi dva nebo tři jízky (dodržujeme zásady bezpečnosti? nebo spíš máme náš gumák příliš rádi?). U jednoho amatérsky postaveného jezu přímo pod jedním z železničních mostů hrozí propíchnutí gumáku o výztuž trčící z povalených betonových zdí a do posledního vysokého jezu před soutokem s Jizerou bych se opravdu dostat nechtěla, slušná prádelna. Je mezi kolmými zdmi hned za benzínkou Benzina v Semilech, přistát se za tohoto vodního stavu dalo až za ní vlevo, my ale netušíc, kde jez přesně je (v kilometráži varování, že je v kolmé navigaci), jsme raději vytáhli loď už před Benzinou a cvičně „natankovali“. Za zmínku ještě stojí jedno nepřehledné místo asi 3 km od začátku plavby, u nějaké fabriky po pravé straně, v ústí potoku Ústí, kde je za zatáčkou v kolmé navigaci rozbořený jízek, ze kterého už zbyla jen stavidla. Za našeho stavu vody to šlo v pohodě projet i podjet, ale stejně je lepší zkusit zastavit a mrknout se, kolik je tam želez či šprajclých kmenů. Zastavit se dá blbě, ale přece a vylézt také vpravo. Celá plavba v délce 23 km trvala 3h.

 Zpět na začátek stránky

Spokojeni s prvním letošním rozjezdem se přesouváme domů, do Liberce, kde se v neděli přidáváme k partě lidí, tak trochu i známých a vyrážíme na HORNÍ JIZERU. Z teletextu to na velké množství vody nevypadá, protože v Jablonečku je jen 70 cm na vodočtu, což je stav, za kterého jsme to před dvěma lety jeli a byla to teda pěkná dřina, neustále kličkovat mezi šutry a hledat cestu. Na mostě na Mýtě už to však vypadá velmi dobře, vody akorát a rozhodně víc, než minule. Vodočet pod mostem je již evidentně neplatný, koryto řeky je povodněmi přerovnáno a přestože voda na něm ukazuje 28cm vůbec to neříká nic o sjízdnosti (minule za nižšího stavu bylo 35cm). Na Mýtě je rušno, je tu několik part s rafty i s kajaky. Za chvíli si to přihasí dodávka s nápisem Adrenalin Centrum a z ní vystoupí rozveselený nebo spíše alkoholem napojený? borec, který později dělá kormidelníka jednomu velkému pulsaru?L

 Konečně vyrážíme. Jede se nám perfektně, vody dost, ani moc nemusíme hledat cestu. Ostrov hrůzy, to je jediné místo, které přenášíme, sifon sice není vidět, ale nikdo s házečkou tam také nestojí (že bychom už na stará kolena měkli a vzdávali se těch nejzajímavějších míst, kdy se prudce zvyšuje hladina adrenalinu?). Oba rafty najíždějí pěkně do levého ramene Ostrova a bez problému projíždějí.

Cestu nám stěžuje pouze občasné vylévání, neboť naše šprajda přece jen ideálně netěsní. Je to úplně jiný pocit, než před dvěma lety, kdy jsme to jeli poprvé na Pálavě (Míra už to měl sjeté několikrát na raftu). Tehdy jsme měli docela strach (přestože bylo méně vody), neboť jsme jeli sami. Zjišťujeme, že jsme vlastně perfektně rozjetí, že nám ty peřejky přijdou takové příjemné. Asi to bude tím, že jsme loni v Bosně a v Černé Hoře získali na tamních řekách trochu jiná měřítka. Dneska to prostě byl odpočinek.

Zpět na začátek stránky 

V neděli se rozhodujeme pro „prvosjezd“ MOHELKY z Hodkovic nad Mohelkou (našel-li se již někdo, kdo to zkusil jet ještě výš nebo odsud, ať se mi ozve J). Jsme však měkký a tak začínáme až u posledních baráků Hodkovic, na soutoku Mohelky s Bezděčínským potokem. Po několikaletém „zkoumání“ ze sedadla auta J si sice myslíme, že by šel dát i úsek z křižovatky, kde se rozdvojuje dálnice na Jablonec a Liberec, ale úsek městem, by se musel prohlédnout předem, neboť to tam vypadá na navigaci, obzvlášť při průjezdu fabrikou. Kilometráž uvádí sjízdnost až ze Sychrova.

V Hodkovicích je šířka říčky asi 3m, postupně se rozšiřuje tak na 6m. První kilometr ještě vede regulovaným korytem, ale po chvíli se dostáváme do meandrů, kde je rychlý tok dost nepříjemný. Koryto je zde zarostlé a na úseku z Hodkovic po druhý podjezd dálnice přetahujeme několik padlých kmenů. Zastavování je velmi obtížné, protože rychlý proud vytváří málo vracáků a koryto je úzké, že lze přistát leda po proudu. Od dálničního mostu meandruje Mohelka krásným klidným údolím. Spád je pořád stejný, ale koryto je vyřezané a navíc díky nadměrnému průtoku jedeme v úrovni luk, takže je to poměrně přehledné. Cestou nás vyruší jen dva jízky, které přenášíme, protože jsou ucpané. Nejhorším a taky nejmíň bezpečným byl úsek od prvního podjezdu po druhý podjezd dálnice, neboť potok zde měl pěkný spád i meandry, přistání bylo obtížné a kmenů asi 5.

Zpět na začátek stránky 

Ve Třtí se spád rázem zmenšuje a také nás tam čeká druhá, zmatená část naší výpravy, která ač měla dorazit do Hodkovic, najednou ráno volala ze Třtí, že už jsou na místě a o jakémkoliv přemisťování za námi nechtěla ani slyšet. Takže si 1,5 hoďky počkali, neboť přesně tolik nám trvalo sjetí těch 7km. K našemu překvapení tu nečekají jen oni, ale také další tři lodě. Po chvíli nám někteří dokonce sdělují, že jsou poprvé nebo podruhé na vodě?!. Skutečně si vybrali tu pravou „tréninkovou“ řeku. Během prvních 0,5km se někteří koupou, přestože koryto je přehledné a vyřezané. Naštěstí mají soudnost, tak to rovnou balí a vyráží do hospody. Po kilometru nacházíme jedno z jejich uplavaných pádel a „cyklo-poštou“ posíláme zprávu, ať si nás v meandrech najdou a pádlo vyzvednou. I tohle se lehce podaří, neboť silnice vede neustále kolem řeky.  Dále po proudu ještě nacházíme čerstvé stopy po tažených lodích, že by Kuba Turek (viz aktuality Mohelka)???

Oproti minulým letem je k našemu překvapení Mohelka poměrně prořezaná, neboť úsek pod Třtím byl vždy tou nejvýživnější vrbičkárnou, že by se povodí zaleklo povodní nebo je snad tolik vody, že jsou všechna křoví pod vodou? Proud zde zpomaluje, všude je dost vracáků, málo padlých kmenů, celkem přelézáme max 15x, takže si to vyloženě užíváme. Užíváme si hlavně pocitu, že jedeme zhruba v úrovni okolního terénu a můžeme se kochat výhledy (hold je asi 1m nadstav oproti jiným letům, k vylití z břehů chybí místy jen 10-20cm, proud už není tak silný jak nad Třtím, takže pohoda). Cestu nám zkříží také volavka popelavá, která se klidně prochází po břehu asi 10 m od nás. Trochu nám cuchají helmy občasné větve a ohebné stromky, kterými projíždíme. Jedna pořádná větev rozsekne Mirkovi tvář pod okem, a tak se rozhodujeme skončit dřív a vyrazit ještě do nemocnice na zašití. Ze Třtí do Podhory (11,5km) nám to trvá 2h. Je vidět, že to teče rychleji, než jindy, kdy nám splutí celého 22,5 km dlouhého úseku trvá zhruba 6h.

Zpět na začátek stránky 

Končíme na 9,8 km v Podhoře č. 1 (což zamotalo hlavu našemu auto doprovodu, přestože to tu jel už několikrát), nad jezem hned za silničním mostem. Tohle místo je jedno ze dvou nepříjemných, protože pokud člověk podjede most, nemá moc šancí zastavit a pod napůl zvednutá stavidla se nevejde, v nejhorším je ještě na levé straně malý vracák, ale moc by se mi na něj nechtělo spoléhat. Druhou nepříjemností je jez v zatáčce, u třech baráků v Janovicích, tam se ale dá dobře přistát vlevo u schůdků nebo to najet do slepého náhonu nalevo, po prohlídce ho lze jet.

Sjízdnost se dá odhadnout asi stejně jako u Olešky, nejlépe v Mohelnici nebo při příjezdu z opačného směru, v Hodkovicích. Helmy na tuto říčku vřele doporučuji, neboť rány větvemi docela bolí, ale jak bylo vidět chtělo by to ještě štít z plexiskla J. Také na Mohelce jsem objevila vodočet na webu povodí Labe, vodočet je v Chocnějovicích.

 Zpět na začátek stránky  

 

 

optimalizacePageRank.cz

NAVRCHOLU.cz